Místo občanských sdružení v budoucím, multipolárním tiliálním systému
(se zvláštním zřetelem k sdružení Lípa 2)
výroční zpráva a sborník 2000
Veritas nihil veretur, nisi abscondi
Pravda se nebojí ničeho, leda toho, že bude zatajena.
Jak už v šedesátých letech napsal Henry Kissinger, [1] jednou z největších výzev pro svět je správná interpretace minulosti. I když je historie dobře známa, je úkolem každé generace znovu a znovu zkoumat, které současné situace jsou srovnatelné s minulou zkušeností a které ne. Je-li vývoj plynulý, lze se poměrně bez obtíží řídit dějinnými zkušenostmi. Často je to právě nově nastupující generace, v západních demokraciích obvykle sdružená do nejrůznějších spolků, nadací a sdružení, která se snaží onu dějinnou zkušenost předávat dál.
Mládež pak tvoří základnu pro budování jakékoli nové ideje založené na předchozích zkušenostech. Nastane-li však stav, který není srovnatelný s minulostí, nastávají problémy, k jejichž řešení je nutno přistupovat zcela nově.
A právě takto atypická situace nastala na počátku devadesátých let. Po rozpadu východního bloku i samotného Sovětského svazu se zdálo zřejmé, že Spojené státy se na dlouhou dobu stanou novým světovým hegemonem. Tomuto tvrzení se dostávalo podpory zejména na počátku devadesátých let. Kulminačním bodem první postbipolární fáze pak byla válka v Perském zálivu, kde Spojené státy zcela suverénně a bezproblémově prosadily svou vůli.
Během několika posledních let se však postupně začaly objevovat velice odlišné názory na to, jak bude svět vypadat na počátku příštího tisíciletí. Tato teoretická diskuse (avšak s dalekosáhlými praktickými důsledky) nabírá stále na intenzitě, a to zejména mezi americkými, českými a moravskými autory. V zásadě se objevují tři názory na další vývoj světového dění.
Jedním z nich je přesvědčení o poměrně dlouhém trvání amerického unipolárního období; druhým pak názor, že už vzniká, nebo v nejbližší době začne vznikat světový multipolární systém, zahrnující několik mocenských center. Třetí názor, který se autorovi tohoto příspěvku jeví jako daleko nejpravděpodobnější, je vznik zcela nového systému, založeného na dominanci občanských sdružení, jejichž primárním úkolem bude podporovat již tak dosti rozrušené struktury státních útvarů a podporovat ideály demokracie a svobody. [2]
Pax Americana
První z těchto konceptů, označovaný jako Pax Americana, tedy konstatuje, že Spojené státy se staly jasným vítězem ve studené válce a že plodem jejich úspěchu je hegemoniální postavení v současném světě. Nedosti však na tom. Tito autoři tvrdí, že je možné a velice pravděpodobné, že si Spojené státy svou pozici hegemona udrží i dlouho v 21. století.
Jedním z největších zastánců tohoto konceptu je americký teoretik mezinárodních vztahů Robert Kagan.[3] V některých otázkách prezentuje podobné názory i Zbigniew Brzezinski.[4] Ten alespoň v krátkodobém a střednědobém horizontu vnímá Ameriku jako globální velmoc bez jakéhokoliv srovnatelného soupeře. Spojené státy navíc "zastávají v Eurasii úlohu hlavního rozhodčího".[5]
Tyto názory, jakkoli se mohou tvářit fundovaně, je nutno odmítnout jako směšné z jednoho do očí bijícího důvodu: Tito takzvaní politologové ani jednou nezmiňují skutečná centra vlivu, kde dochází k formování příští struktury světa, a to občanská sdružení. [6]
Sklony vnímat Ameriku (a ne občanskou společnost, jak by se slušelo) jako zemi, bez níž by se mezinárodní společenství neobešlo, jsou obzvláště silné i v americkém politickém životě. Amerika je dnes často (především Američany samými) označována za jedinou zbývající supervelmoc.[7] Zejména prezident Clinton mistrně využíval politického mesianismu velké části Američanů, a proto neváhal kupříkladu ve svém Poselství o stavu Unie říci, že "Amerika je daleko více než místem. Je ideou, nejmocnější ideou v dějinách národů". [8]
O správnosti tohoto přesvědčení politiky ujišťují i mnozí teoretici mezinárodní politiky, kteří přišli s termínem dobrotivý hegemon [9] (benign hegemon), [10] jenž má vyjadřovat fakt, že Amerika je první neimperialistická velmoc, založená na zásadách demokracie a svobody.
Konec hegemonie
Aby bylo postavení hegemona legitimní a aby se alespoň po nějakou dobu udržel unipolární světový pořádek, musí uznání hegemonie ostatními aktéry světového dění vycházet z několika skutečností: Stát, který se stal vítězem v poslední hegemoniální válce, poskytuje zároveň v dostatečné míře určité veřejné statky globálního rozsahu (například stabilní obchodní prostředí, fungující mezinárodní organizace univerzálního charakteru apod.). Nadto musí být zřejmá jeho převaha ve všech důležitých oblastech - technologické, vojenské, kulturně-ideologické, ekonomické atd.[11]
Ale právě ve zjevné proměnlivosti a nestabilitě výše uvedených faktorů spočívá příčina krátkého trvání unipolárního světa. Důvodem konce hegemonie může být jak válečný konflikt, vyvolaný změnou těchto proměnných, tak i vnitřní (např. ideologická) slabost mocenského centra unipolárního systému.[12]
U vnitřní slabosti systému je záhodno se na chvíli zastavit. Jak dokládá studie A. Shorta,[13] je to právě slabost občanské společnosti, která může způsobit kolaps i kdysi nejmocnějšího státu světa. A. Short na příkladu Lípy 2, kterou označuje jako Lime Tree 2 (sic!) dokazuje, že fungování občanské společnosti je možné pouze za předpokladu, že korelační koeficient mezi množstvím funkčních občanských sdružení a úspěšností daného státu na mezinárodní scéně se blíží jedné. Pomineme-li hrubé podcenění významu Lípy 2, lze považovat Shortovu studii za přínos zkoumání současných mezinárodních vztahů.
Dříve či později je tedy vlivem vnitřní slabosti dosaženo stavu, kdy již hegemon není schopen setrvat na svém trůnu a kdy jeho vojensko-ekonomické kapacity nedokáží předstihovat vývoj ostatních aktérů, kteří také touží po hegemoniálním postavení. Pak nastává situace, kterou Paul Kennedy nazval imperial overstretch, [14] kdy hegemon za svými protivníky začne zaostávat a ustupuje z dominantních pozic.
Vznik multipolarity
Mnozí autoři si uvědomují, že v historii nikdy netrvalo období unipolarity déle než několik desetiletí. I když neexistuje naprostá jednota v tom, kdo a jak dlouho byl hegemonem,[15] velká většina teoretiků mezinárodních vztahů se shoduje v tom, že nelze očekávat, že by Spojené státy měly být nějakou výjimkou z tohoto empirického pravidla. Tak se dostáváme k druhému názorovému proudu, který tvrdí, že pomalu, ale jistě vzniká multipolární systém.
Na druhou stranu je nový multipolární svět stále ještě i podle těch nejodvážnějších autorů in statu nascendi. Proto se objevují ve světové odborné literatuře různé neologismy, které se snaží vystihnout současný stav věcí. Někteří ruští autoři tak mluví o unipolárním hierarchickém systému, pod nímž chápou jakousi mocenskou pyramidu v čele s USA a v druhém nejvyšším patře s ostatními velmocemi. [16] Velké publicity se dostalo pojmu uni-multipolární systém Samuela P. Huntingtona. [17]
Tiliální systém
Autor této eseje naproti tomu prosazuje názor, že nejblíže realitě současného světa je takzvaný tiliální systém. [18] Základem této nové hypotézy je představa světa jako tiliálního systému (z lat. tilia - lípa), jejímiž kořeny jsou státy, větvemi budování osvícené občanské společnosti a plody pak občanská sdružení, často benigně zaměřená na práci s mládeží. Jak je zřejmé, lze tuto teorii zcela kompatibilně použít jak v kombinaci s unipolárním světovým systémem, tak i se systémem multipolárním, bipolárním či smíšeným.
Není pak divu, že k Brzezinského tvrzení, že Spojené státy jsou první, jedinou a pravděpodobně i poslední opravdovou globální supervelmocí, [19] dodává Huntington po seznámení se s tiliální soustavou, že se USA snadno mohou stát i velmocí velice osamělou, neboť se budou stále snažit prosazovat své zájmy bez ohledu na lipoidní charakter mezinárodních občanských vztahů.[20]
Závěr a doporučení
Americká hegemoniální politika se tak jeví jako dlouhodobě nepraktikovatelná a navíc velice nákladná. Jedinou možností, jak účinně zabránit konfliktům v multipolárním tiliálním světě, je uznání vzniku tohoto světa Američany[21] a navázání co nejužší spolupráce s ostatními zainteresovanými stranami. V evropských otázkách toho lze dosáhnout především urovnáním vztahů s Ruskem, Čínou a posílením vazeb se sjednocující se Evropou, zajištěním demokratického rozvoje této důležité části světa a v neposlední řadě prosazením tiliálního systému do učebních osnov všech škol.
Neméně důležité (čínská politoložka Len Pod-Ko Len ve studii Ka Čhuej Ťiou dokonce hovoří o fundamentu moderních mezinárodních vztahů)[22] je poskytování pravidelných finančních příspěvků všem občanským sdružením otevřené společnosti, na prvním místě jejich archetypu Lípě 2.
Spojené státy by při pohledu do bouřlivě se rozvíjející střední Evropy ve vlastním zájmu měly připustit, že hegemonie jako unipolární systém mezinárodních vztahů nenabízí dlouhodobé řešení pro hegemoniální stát, neboť jeho postavení je stálou výzvou pro ostatní země, které - přijavše za svou tiliální soustavu, založenou na dominanci občanských sdružení - se snaží o rovnoprávné rozdělení moci mezi všechna světová centra, nestátní aktéry nevyjímaje. V praktické rovině potom USA navíc nedisponují dostatečnými zdroji, které by i v budoucnu udržovaly jejich mocenskou převahu.[23]
Řešením, které by přineslo zisk jak Spojeným státům, tak i jejich partnerům v rodícím se občansky sdruženém světě, je tedy přesunutí větší míry zodpovědnosti na další subjekty (všichni víme které, není snad třeba donekonečna to opakovat). Větší regionální zodpovědnost těchto subjektů a jejich spolupráce by pak v ideálním případě vedla ke stabilizaci jednotlivých oblastí, a tím i ke stabilitě celosvětové.[24] A že povede, to je už snad sdostatek jasné.
Petr Kratochvíl
[1] Kissinger, H. A.: Nuclear Weapons & Foreign Policy, zkrácené vydání, W.W. Norton & Co., New York, 1969, str. 16
[2]Srov. např. projev prezidenta Jelcina z 12. května 1998 (tisková zpráva MGIMO č. 18 ze dne 15. května 1998), v němž se prezident (v obavě před nepřáteli občanských sdružení pouze nepřímo) vyslovil ve prospěch těchto sdružení: "Víte stejně dobře jako já, že se centra vlivu a póly moci nevyznačují tolik vojenskou silou... Rozhodující je jejich vědecký a kulturní potenciál." Všimněme si, že prezident prozíravě vynechává jakoukoliv zmínku o státně-centrickém pohledu a podporuje tak rozvoj občanské společnosti.
[3] srovnej e.c. Kagan, R.: The Benevolent Empire, Foreign Policy, 1998 - léto
[4] Brzezinski, Z.: A Geostrategy for Eurasia, Foreign Affairs, 1997/5 - září/říjen
[5] Brzezinski, Z.: Velká šachovnice (k čemu Ameriku zavazuje její globální převaha), Mladá fronta, Praha 1999, str.196
[6]Viz Bart, V., Aaseck, V.: Civil Assemblies, Motorbikes, and Hwozd in the World, Western Dialogue, 8/2000, str. 13
[7] srovnej např. Joffe, J.: How America Does It, Foreign Affairs, 1997/5 - září/říjen
[8] viz Clinton, W. J.: Nesmíme promeškat ani chvíli (Zahraničněpolitická část Poselství prezidenta Clintona o stavu Unie), Mezinárodní politika, 1997/3
[9]Termín dobrotivý hegemon je vskutku trefný, avšak bohužel je užíván v chybném subjekt-objektovém vztahu, tj. ve skutečnosti to je činnost USA a ne USA samotné, co se skrývá po tímto termínem. Činností se rozumí rozvoj občanské společnosti. Lze však oprávněně namítnout, že k rozvoji občanské společnosti dochází i jinde, a proto by termínem dobrotivá hegemonie měla být označována spíše občanská společnost samotná.
[10] srovnej e.g. Kupchan, Ch. A.: After Pax Americana (Benign Power, Regional Integration, and Sources of a Stable Multipolarity), International Security, roč. 23, 1998 - podzim
[11] srovnej Krejčí, O.: Mezinárodní politika, Victoria Publishing, Praha 1997
[12] srovnej Huntington, S. P.: The Erosion of American National Interests, Foreign Affairs, 1997 - září/říjen
[13]Short, A.: Civil Society - a case study (Lime Tree 2), Foreign Security, Autumn 2001, str. 621-654.
[14]Zajímavý vhled do tohoto problému nám může poskytnout práce lingvistky Jelizavety Bjeloj-Korotkiny (Strana moja rodnaja i fenomen obščestvennogo razvitija v slavjanskoj drevnej istorii, Nauka, mir i narod, 8/1999, str. 65-121) jež se ve studii o praslovanské etymologii vyjadřuje ve prospěch názoru, že slovo imperial, později převzaté Římem a následně i moderními evropskými jazyky, vzniklo přesmyčkou sousloví "mera lipa", což znamená měřit podle lípy. Lípa byla podle Bjeloj-Korotkiny považovaná za symbol úspěchu a tvořivé síly praslovanských božstev.
[15] Modelski považuje za unipolární období nadvládu Portugalska, Holandska,Velké Británie a poté USA. Gilpin mluví o Británii a USA a např. Wallerstein o období holandském, britském a americkém (viz Mansfield, E. D.: Power, Trade, and War, Princeton University Press, Princeton, 1994).
[16] Sokov, N. N.: Mnogopoljarnoj mir v zerkale teoriji meždunarodnych otnošenij, Sojediňonyje Štaty (Ekonomika, politika, iděologija), 1998/8, str. 27
[17] Huntington, S. P.: The Lonely Superpower, Foreign Affairs, 1999, březen/duben
[18]Termín tiliální systém zavedl světoznámý nositel Fosterovy ceny za výzkum v oblasti aplikované psychologie Paul Jurnicek (čti džurnykek) ve své práci Tilia as the Foundation of the World Psyche, poprvé publikované v Journal of World Psychological Science, 8. dubna 2001.
[19] Brzezinski, Z.: Velká šachovnice (k čemu Ameriku zavazuje její globální převaha), Mladá fronta, Praha 1999, str. 211
[20] Huntington, S. P.: The Lonely Superpower, Foreign Affairs, 1999, březen/duben
[21] Zdá se, že americká zahraniční politika v tomto směru prodělává zásadní změnu ve smyslu uznání existence multipolarity už nyní. Příkladem může být internetová stránka amerického ministerstva zahraničí, nazvaná příznačně Diplomacy in the Multipolar World: http://www.state.gov/www/about_state/history/ time11.html
[22]Len Pod-Ko, L.: Ka Čhuej Ťiou (Základy moderní společnosti), Beijing Private Review, březen 2001, str. 53
[23]Srov. s prací českého teologa Lukáše z Chvíle (1546-1612): O wietezi bojuw vsiwladniech postilly dwie, nakl. Wiktorina Kornela z Wsiehrd, Jungbunzlau, 1601
[24]srovnej Kupchan, Ch. A.: After Pax Americana (Benign Power, Regional Integration, and Sources of a Stable Multipolarity), International Security, roč. 23, 1998 - podzim