Den s prezidentem

výroční zpráva a sborník 2000

Od počátku mého vztahu s nynějším prezidentem sdružení jsem byla prověřována otázkami typu: "Změnila by ses, kdybys byla paní prezidentová?" či "Co bys o mně jako prezidentovi říkala novinářům?". Odpovídala jsem podle nálady a fantazie, jelikož jsem si říkala, že mě podobná situace stejně nepotká. Nenapadlo mě, že prezident nemusí být vždy jen hlava státu, může se jednat o vůdčí osobnost podniku, či jak je tomu v mém případě - občanského sdružení Lípa 2. A musím jen podotknout, že je mi ctí trávit s panem prezidentem den všední i sváteční.

"Alešíčku, vstávej." Snad po sté vlídným slovem budím pana prezidenta, který už půl hodiny na lůžku - někdy s tichým pochrupnutím - přemýšlí, zdali dnes půjde do zaměstnání. Malá sdružení nemohou svým prezidentům nabídnout pracovní poměr. To je nad jejich finanční síly. Ranní vstávání je zase nad fyzické síly prezidentovy a moje síly duševní.

Na odchod z domu je stanovena desátá minuta po šesté. Zkuste si představit, kdy až hlavní představitel sdružení vstává. Radši si to ani nepředstavujte - v šest! Na druhou stranu ho ale musím pochválit, neboť snídani a ranní hygienu rychle zvládne, takže většinou už v 6:15 vyrážíme z našeho bytu.

Pak se naše cesty rozdělí a každý se snažíme zvládnout denní příval práce. Komunikujeme prostřednictvím mailu. V 7:15 dostávám mail od prezidenta: "Ženo moje, kam jsi mi schovala klíče? Kancelář mi musel odmykat vrátný, neboť jsem je prostě nemohl najít." Začíná se mi vybavovat, že po včerejším příchodu domů zvonil hned telefon a Aleš po něm chňapnul. Určitě ty klíče nechal vedle telefonu. Na manželku prezidenta jsou zkrátka kladeny vysoké nároky. Předpokládá se totiž, že věci, které její muž roztrousí po bytě, bude shromažďovat a v pravý okamžik je vytáhne či upozorní, kde se nacházejí.

Pět minut před stanoveným časem odpoledního setkání stepuji před obchodním domem - časté místo našich schůzek ve městě. Dvakrát už jsem pozdravila kolegyni z práce, která kolem mě prošla na nákup i s plnými taškami. Vím přesně, co se jí honilo hlavou: "Chlapi jsou svině, děvče, každej jednou uteče za jinou." Snažím se to nevnímat. Sláva, už jde - po dvaceti minutách čekání.

Po nákupu se vracíme pěšky domů, oba nervózní z množství lidí a neochoty prodavaček. Cestu stihneme si ukrátit ostrou diskusí. Jde o to, jak bych se zachovala v případě, kdyby můj muž zabil Z. S., strůjce duchovní a estetické záhuby dětí skrze autorství kýčovitých textů písní. Vypovídala bych proti svému manželovi nebo ne? Z celého dne notně unavena a naštvána, odpovídám slovy: "Udala bych Tě, miláčku." Prezident pohoršen uraženě mlčí.

Téměř rozvrácenou rodinu se mi daří zachránit dobrou večeří. Otvíráme i lahvinku bílého vína. Světlo svíčky a letní soumrak - ach, ta romantika! Hlava sdružení náhle vstává a míří do ložnice. Spěchám za ním. Prezidenta zastihuji už zabořeného v peřinách, jak praví: "Uááá, já jsem tak děsně unavenej." Za chvíli je slyšet pravidelné oddechování. Nezbývá mi než se také odebrat k spánku. I tak to ale byl pěkný den s panem prezidentem, nemyslíte?

Blanka Kratochvílová