I uzřel jsem v kapli bezdězské
(o těch, kdož na Bezdězu do dnešních dnů straší)

výroční zpráva a sborník 2000

Motto: Podstatné věci se staly neviditelné.
jistý francouzský postmodernista

"Na tomto místě - v hradní kapli naše prohlídka končí, takže vám děkuji za pozornost a zase někdy na Bezdězu na shledanou," uzavřel průvodce svůj monolog tradiční formulí a mezi řádky vnímavějším návštěvníkům sděloval, že je velice rád, že už mu dnes končí služba a že odchází do podhradí na čaj s rumem. "A ještě abych nezapomněl - nad vchodem do zákristie si můžete prohlédnout reliéf ještěrky trhající plod ze stromu života. Místní legenda jí přisuzuje zázračnou moc: kdo se dotkne jejího ocásku a vysloví přání, ještěrka mu ho určitě vyplní." Bylo sychravo, vítr se proháněl gotickými sály, ze zdí odkapávala vlhkost, chlad a tíha staletí. Turisté se z kaple rychle vytráceli následujíce příklad pana průvodce. Nikdo neměl náladu svěřovat svá tajná přání jakémusi kamennému ještěrovi. Čaj s rumem zvítězil nad legendou. Nikým nepozorován přistoupil jsem k portálu zákristie. S posvátnou úctou neandrtálce sahajícího na spínač videa jsem přiložil prostředník a ukazovák pravé ruky na ocásek nevelkého zvířátka a zašeptal: "Ať se mi zjeví všechna zdejší strašidla, ať je mi dáno vidět ty, kdo tu straší a vše o nich vědět." Meluzína zakvílela, nápor větru divoce zalomcoval vitrážemi oken; měl jsem pocit, že se dokonce lehce zachvěla podlaha. A pak jsem JE najednou spatřil. V příšeří presbytáře šli jeden za druhým jako apoštolové na orloji. I uzřel jsem v bezdězské kapli toto (tyto):

Karel Hynek Mácha

Šel jako první. Vysoká postava v černém baloňáku, vyhrnutý límec, na hlavě širák. Bradka a uhrančivý pohled. Démonický vzhled básníkův poněkud narušovala žlutá plastová kačenka na čtyřech červených kolečkách, kterou za sebou mistr táhl. Zjevuje se osamělým turistům na prvním hradním nádvoří a požaduje po nich recitování úryvků z Máje. Pokud dotyčný zvládne bez nápovědy oddeklamovat až po "bloudila blankytnými pásky, / planoucí tam, co slzy lásky," mistr uznale pokývá hlavou, počastuje turistu douškem staročeské starorežné a usednuv na kačenku (odhodiv širák v dál) odlétá do Prahy ke Sluncům, kde pak straší až do zavírací hodiny. Pokud však nešťastník nezná ani "Byl pozdní večer - první máj - / večerní máj - byl lásky čas" (což se například u cizinců stává často) zahrne ho básník přívalem nepoetických kleteb a uštědří mu ránu kačenkou do hlavy. V květnu straší každý den od 9:00 do 15:30 hod. (s polední přestávkou od 12:00 do 12:30 hod.), během roku pouze ve dnech úplňku a na výročí požáru Litoměřic ve stejném časovém rozmezí. Zjevení předchází zvuk drncání kačenčiných koleček po dlažbě nádvoří, který však nezasvěcení turisté považují za hluk vzdáleného vlaku nebo míchačky. Je jako jeden z mála českých strašících básníků majitelem e-mailové adresy: khmacha@stra.sidla.cz. Poštu si však nevybírá příliš často a odpovídá jen výjimečně - potom však ve skvostné schillerovské němčině používajíce přitom blankvers.

Varování: U studentů propadávajících z jazyka českého může setkání s Karlem Hynkem Máchou vyvolat nevolnost, nechutenství, popř. může vést až k celkovému kolapsu organismu. V den výročí požáru Litoměřic však mohou komplikace nastat v podstatě u kohokoliv, šprty a pedagogy filozofické fakulty nevyjímaje.

Václav II.

Malý hošík v odění gotického pážete s prázdnou ptačí klecí v ruce. Nejsmutnější ze všech strašidel. Zjevuje se vždy třináctého dne každého měsíce a to v odpoledních hodinách v přízemí královského paláce. Vychází-li třináctého na pátek, straší i dopoledne. Z jeho osoby vyzařují paprsky čiré melancholie - do vzdálenosti deseti metrů dokáže kontaminovat lidi, dobytek i půdu hlubokou depresí, která u lidí vyvolává sebevražedné stavy, u krav pak vede k šílenství. K tomu vede monolog začínající zpravidla meditováním nad klecí: "Uletěl. Už se nevrátí. A kdyby se vrátil, stejně ho neuvidím. A kdybych ho uviděl, nechytím ho. A kdybych ho chytil, zase mi uletí." V podobném duchu pak přechází ke svému žalářování na Bezdězu poručníkem Otou Braniborským ("Stejně se odtud nikdy nedostanu. A kdybych se dostal, nebudu vládnout. A kdybych se stal králem, neožením se," atd.), ale je schopný hovořit takřka o čemkoliv. Chlácholení, anekdoty ani komické převleky nepomáhají. Nezabírá ani argumentace historickými fakty - že jeho věznění skončí, stane se českým a dokonce i polským králem a žen bude mít, kolik se mu zlíbí. Vůbec nic. Raději se mu vyhněte. Seřezat ho, spratka jednoho!

Moucha bezdězská

Strašidlo podlé a dotěrné. Podobá se obrovské mouše - vzpřímena na páru posledních končetin dosahuje výšky dospělého tučňáka císařského (srovnatelné s velikostí nedospělého Pygmeje). Nosí černé brýle, na těle a křídlech má skvrny barvy khaki. V letních měsících sedává na vyhlídce hradní věže, vyhřívá se a nikým nepozorována (chráněna svým zbarvením) pozoruje příchozí. Pokud na dolním nádvoří spatří zahraniční turisty, vyráží do akce. Snese se k nic netušícím návštěvníkům a chatrnou angličtinou se silným hmyzím přízvukem se od nich dožaduje sladkostí, drobného finančního příspěvku nebo společné fotografie. S muší vytrvalostí obtěžuje a dotírá i na nepříliš movité občany zemí střední a východní Evropy. Na pokoji nechává pouze Skoty, které na vzdálenost půl míle dokáže rozlišit od ostatních občanů Spojeného království. Turisté zpravidla dříve či později kapitulují - někteří dokonce (považujíce ji za důmyslně převlečeného pracovníka hradní správy) s dobrým pocitem, že přispěli na renovaci památky. Zvláště Američané si pochvalují, že si i v barbarských končinách střední Evropy mohou připadat jako doma v Disneylandu a nešetří dolary. Za takto získanou hotovost si moucha u paní nadlesní Švarcové kupuje malinovku a prolévá ji sosákem. Přes zimu spí.

Eliška Pomořanská

Na Bezdězu si odpykává trest za nevěru, které se dopustila na jedné z loveckých výprav Karla IV. do bezdězských lesů. Zatímco její zákonný manžel proháněl po divokých hvozdech jednoho z posledních severočeských medvědů brtníků, proháněla Eliška po panovníkově loži královského lovčího. Za horkých letních dnů zjevuje se osamělým turistům (mužům - pozn. autora), jež se ztratili nebo zaostali za výpravou. Činí jim nemravné návrhy, čemuž vzhledem ke královnině legendární síle a tělesným proporcím (míry 1347 - 1393 mm) těžko odolati. Avšak jenom ten, který v pokušení obstojí, ji ze zakletí vysvobodí. Dočká se?

"Kde se zase flákáš?" zaslechl jsem najednou vedle sebe hlas mé dívky Ireny. "Čekáme na tebe venku už celou věčnost, a ty si tady zatím strašíš v kapli a ohmatáváš nějaké ještěrčí ocásky." Její hlas měl k vlídnosti daleko asi tak, jako dnešní počasí k tropickým vedrům. Mystérium vyprchalo. Byl jsem zase zpátky v postmoderně. "A co sis přál, ty jeden vzdělanče?" dodala po chvíli poněkud smířlivěji s pohledem upřeným na ještěrku. "Ále, nic. Jenom aby nám cestou na vlak nepršelo," odpověděl jsem, abych se vyhnul dlouhému vysvětlování. Stejně by nevěřila.

Štěpán D. Mach

Autor je členem Lípy 2 a příležitostným literátem. Na Bezdězu byl, ještěrky se dotkl, žádnou Irenu nezná.