Bulharsko 2004
aneb Jak jsem zešílela
Motto:
"Člověk musí hodně procestovat, aby poznal tu krásu,
kterou může mít doma."
J. W. Goethe
Týden první
(týden druhý zde)
14. 8. 2004 - sobota
Večer jsem dorazila k Petrovi domů. Pája už tam byla. Dala mi půl stanu a taky jsem zabalila jídlo. Vážím batoh - má 18 kg. Hrůza, ale přežiju to.
Zapomněla jsem vážit karimatku, tyčky a kolíky od stanu.
19 kg. Hrůza, nepřežiju to.
Asi jsem zešílela. Začínám se těšit.
Pavlův batoh má 23 kg, Petrův 20 a Pájin 17.
Každý turista má v Bulharsku povinnost registrovat se v hotelu, ubytovně, kde spí, popř. na policii 48 hodin po příjezdu. Petr zjišťoval, kde se tahle adresna karta shání. Na bulharském vyslanectví nevěděli, na českém v Bulharsku si ho stále přepojovali, až dostal k telefonu samotného konzula. Ten mu víceméně vynadal, proč chce jezdit do Bulharska, ještě ke všemu do hor. Taky prohlásil, že považuje za svou morální povinnost Petrovi oznámit, že v bulharských horách jsou vlci, šakali, zloději, násilníci a vrazi. :-)
Pája četla Koktejl "Jak přežít v horách". Dá se jíst všechno, např. netřesk, jetel, kobylky, chrousti, lišejníky, všechno, co roste u vody, a všechno, co žije ve dřevě.
Jsem příjemně nervózní. Poznám bulharskou přírodu! Budu namakaná! Strávím 2 týdny ve stanu! Budeme si sami vařit! Opálím se! Bude sranda!
15. 8. 2004 - neděle
Z Florence jsme měli odjíždět v devět. V Praze nás nastoupilo sedm, v Brně tři další (Roman, Jana, Martina).
Jede nás teda 10: Majka, Eva, Petr, Pavel, Pája, já, Roman, Jana, Martina a Piraňa. Majkovi se dvakrát spustila krev z nosu, Pája dostala migrénu, Petra rozbolelo koleno, Pavla záda, Majkovi se dělalo špatně a mě z nervozity trnuly zuby. Ostatní si zatím na ni nic nestěžovali a tvářili se hrdinně. Ale to nic, ono je to přejde.:-)
Vypadáme jak mrzáci a to ještě nejsme ani na Slovensku. My jsme teda skvadra. Jsem nejmladší, ostatní jsou mezi 26 - 29 rokama.
Rozebrali jsme si trička, které vyrobili Petr s Pavlem. To je moje:
a je zelený.
Petr má s sebou Bulharštinu pro samouky a Piraňa průvodce. Dáváme dohromady bulharské fráze, které umíme:
"Jedeme do pohoří Pirin." (Petr)
("Nyje azkavame v Pirin Planina.")
"Kdy jede vlak do Plovdivu?" (Pája)
"Dobrý den. Zlomil jsem si ruku." (Piraňa)
("Dobr den. Az sčupil rakata.")
Na každých hranicích jsou celníci upláceni naším řidičem. Jedeme přes: Česko - Slovensko - Maďarsko - Jugoslávii - Bulharsko.
Jíme řízky a housky se sýrem.
Petr se ptal na adresnu kartu řidiče. Odpověď: "Na to se..." Ptal se i bulharských celníků, ti řekli, že "ňama", což znamená
1. neexistuje
2. nemáme
Otázkou zůstává, co tím tedy chtěli říct.
16. 8. 2004 - pondělí
V devět ráno přijíždíme do Sofie. Je špinavá a chudá. Máme chvíli pauzu, střídáme se u batohů a prohlížíme si centrum. Vlezli jsme do mešity. (Bez bot a holky v zelených pláštích.) Byl tam jen jeden modlící se muslim. Atmosféra v mešitě má ohromnou sílu a klid, člověk by vydržel hodiny jen sedět na koberci a přemýšlet. Je tam světlo, nic nestrhává pozornost. Pavel tvrdil, že zelená kutna mi sedí, jestli prý nechci být jeptiška.
O kus dál stál pravoslavný kostel. Má to taky svoje kouzlo, ale spíš temné a tísnivé. Všude jsou ikony, svíčky, věřící, uklízeči, pop, tma...
Ve dvě nám jel autobus do Melniku. Cesta trvala čtyři hodiny, řidič byl trochu šílenec, s tou starou herkou předjížděl, kličkoval, uskakoval a řítil se cestou necestou. V jedné vesnici udělal půlhodinovou pauzu - Petr, Pája a já jsme se šli projít. Našli jsme stánek se zvoncema - od fakt velkých (na býky) až po nejmenší (jehněčí).
Cestu v horách si představuju asi trochu blbě, ale asi takhle:
V Melniku chvíli sháníme policajta, ale ten tu prý je jen ve středu odpoledne -> adresnu kartu definitivně vzdáváme.
Vyrážíme na první pochod. Při lezení po pískových skalách poprvé umírám. Ztrácíme značku, musíme se vrátit. Stoupání jsou strašně prudká, a to ještě nejsme v horách.
Našli jsme keř špendlíků. S Petrem jsme natrhali i pytlík pro ostatní, ale ti nechtěli, tak jsme je loutali, až nám bylo mírně špatně.
Došli jsme na louku nad Roženským manastýrem a postavili stany.
Martina našla kudlanku nábožnou.
Petr, Pavel, Pája a já vaříme dohromady, zbylých šest taky.
K večeři jsme udělali čínský polívky (dvě na čtyři lidi) a chleba s paštikou.
Večer kolujeme víno a koukáme na hvězdy, umím od Majka najít letní trojúhelník:
17. 8. 2004 - úterý
Vstáváme v půl deváté. Neumím pořádně sbalit a sdupat batoh, mám ho trochu ... ehm ... prohnutej.
Scházíme do Roženu, u pumpy se myjeme. Na silnici stojí stánek s medem, bylinkama, rakijí, tykvema a čajema (z bylinek). Paní nám dává ochutnat bezinkovou šťávu. Roman kupuje rakiji, Majk čaj, o kterém myslíme, že je z divizny. Paní tvrdí, že je proti kašli.
Za Roženem vede cesta vysokým korytem.
Potkáváme želvu. Velkou, živou, suchozemskou želvu. Paráda. Schovává se před námi do krunýře.
Koryto se začíná prudce zvedat, cesta se mění z chůze v lezení. Ztrácíme zelenou. Tiše doufáme, že to nahoře půjde prolézt až na hřeben. První šplhá Martina, za ní Eva bez batohu, Majk s Eviným batohem a Piraňa.
Vylézt už prý se nedá, úchyty se vydrolily z písku. Slézt s batohama je ale taky o zobák, člověk má šílenou stabilitu (respektive nestabilitu).
Dohadujeme se, že aspoň vytáhneme nahoru batohy na Majkově provázku. Kdokoliv se nad námi jen pohne, shazuje na nás kameny, musíme lozit do vedlejšího koryta.
Je pravé poledne, stojíme na rozžhaveném pískovci, který se nám rozpadá pod nohama.
Petrův a Pájin batoh jsou nahoře. Roman, Jana, Pavel to vzdávají a lezou dolů i s bagáží (a Pájou). Já chci dát batoh nahoru. Při tahání se uvolňuje jedna láhev s vodou a padá dolů.
Zkouším taky vylézt nahoru, ale vůbec nevím kudy. Majk mi seshora radí a nahoře mi podává ruku a pomáhá mi nahoru. Při pohledu dolů si nedokážu představit, že by to někdo mohl vyšplhat.
Petr chce taky lézt, ale nakonec se vrací pro láhev.
Ostatní se nemuseli vracet tak daleko, Martina s Evou našly ještě jednu bližší cestu.
V korytě jsme strávili asi 2,5 hodiny ve stoje s batohem. Neskutečná představa, že jsme přežili.
(Když jsme tam stáli, přišli dolů 2 Češi. Řvali jsme na ně, ať jdou pryč.)
K večeři děláme bramborovou kaši s česnekem, salámem, cibulí, solí a grilovacím kořením. Nocujeme prakticky na cestě. Kolujeme rakiji.
18. 8. 2004 - středa
Ráno kolám nás prochází španělská grupa. Anglicky s nimi komunikujeme. Varujou nás (bude to do kopce). Neposloucháme je (jsme šílený). Po deseti minutách chůze stavíme u pramene, bereme vodu a čistíme si zuby. Máme dojít nejprve k chyži Pirin, tam začínají opravdové hory. Chyža v nedohlednu. Stoupáme. Stále stoupáme. Klesáme. (Nenávidím klesání.) (Nenávidím stoupání.) Chyža dobyta -> většina si dává pivo. Pobíhá tu pes se jménem Pirin. To je jako by u nás běhal Jeseník.:-)
K jezeru, kde se dá přespat, je to 5,5 hodiny chůze (bez dvacetikilových batohů ovšem). Je půl třetí. I kdyby nám to trvalo jen 5,5 hodiny, dojdeme v osm večer na místo. Bez přestávek. Nereálný plán, ale nezbývá než vyrazit. Vstupujeme do Národního parku Pirin.
Potom opět umírám. Jdeme kolem potoka, v jednom místě shazujeme batohy a koupeme se a pereme. Jdeme dál, sotva se vlečeme. Procházíme stádem krav, pokaždé, když nějaká stála na pěšině, přemýšlela jsem, kdo uhne. Uhýbala jsme já -> nebyla jsem ještě evidentně tak utahaná, jak jsem myslela, že jsem. Asi v půl sedmé nacházíme jezero, není to sice to plánované, kde je povoleno stanovat, ale už nemáme sílu jít dál. Češi jsou za skálou, jsme tu všichni načerno.
Vaříme čínskou polévku a místo čaje instantní pudink s rozinkama.
Před spaním s Pájou rozebíráme útoky medvědů v horách a úchylů ve městech.
19. 8. 2004 - čtvrtek
V noci fouká hodně vítr, budí nás to. Pája slyší medvědy v předsíňce. Já se pro změnu směju ze spaní a prohlašuju, že jsem vtipná. Asi nám trošku hrabe.
V deset už máme skoro sbaleno, přichází dva ochranáři -> průšvih. Majk jim česky říká, že jdeme z Melniku (že to jdeme už 3 dny, neřekl), byla tma a byli jsme umoreny. Ochranáři se slitovali a pokutu nám nedali. (Tvrdí, že do kempu je to půl hodiny cesty.)
Přelézáme hřeben, v jednom místě je jazyk sněhu. Dělám s Pájou sněhuláka.
Cesta k chyži, jezeru a louce (=pseudokemp) trvala 2 hodiny.
Tam stavíme stany, obědváme a vyzbrojeni doklady a pláštěnkama jdeme na výlet.
Po návratu děláme inventuru jídla.
Musíme snížit příděly.
Jíme gulášovku s instantníma nudlema (a stroužkem česneku a kouskem salámu). Krize vrcholí. Máme hlad. Čtvrtíme si Kitkat. Máme pořád hlad. Petra napadá, abychom šli zaplatit stany a podívat se v chyži po něčem k jídlu. Psovi nebo tak.
Mají tam sušenky! Jmenují se Obyčejné sušenky, chuťově jsou strašné, ale chutnají nám. Po prvním balíčku přestáváme mít hlad.
Příště: upražíme kobylky, nachytáme mouchy (na záchodě jich prý je hodně), převaříme je ve vodě (abychom nechytli nějakou bakterii), natrháme netřesk (jedli jsme ho už odpoledne, je trpký, ale dá se to) a lišejníky a směs natřeme na obyčejné sušenky.
Přežijeme!!!
20. 8. 2004 - pátek
Ráno nás budí Martina s Piraňou v půl osmé. S Pájou balíme poslední (jako vždy). Ale to proto, že jsme šly na záchod.
Záchod byla bouda s rezavým plechem místo podlahy, vprostřed s proraženou dírou (to tvůrcům nedalo moc práce, podlaha byla chatrná). Pod dírou byl odpad, asi tak 30 cm hluboko.
Čekal nás vcelku příjemný pochod po hřebeni. Roman zakopl a sedřel si koleno na jedné noze a natáhl šlachu na kotníku na druhé.
Eva má špatný pohorky, hned první den jí udělaly hrozný puchýře. Když může, jde v sandálách, ale i ty jí dřou.
Majk jí je vylepšil provázkem přes nárt.
Hřebenová cesta se vytrácí, lezeme přes kameny, sráz po obou stranách.
1x mi Petr pomáhá rukou, 1x Pavel nadlehčuje batoh zespoda, abych vůbec vylezla nahoru. Občas člověk šel po 15 cm široké římse (ale jen malý kousek).
Je strašné horko, jsme spálení, většině došel opalovací krém.
Petr tvrdí, že už jen v pohodě slezeme někam dolů. Následují 3 hodiny slézání po kamenech. Nechápu, co tady dělám. Měla jsem zůstat doma a ne si hrát na kamzíka. Jsem střelená.
Zítra nás čeká nejvyšší hora Pirinu - Vichren. Nebezpečně se blíží.
Potkáváme 2 Čechy, kteří nám na Vichren radí zkratku. A v Predelu je prý hospoda, kde úžasně vaří. Češka popisuje asi 3 jídla, všichni jen slintáme.
Hledáme zkratku vedoucí k jezeru, kde se prý dá přespat (nemusíme sestoupit k chyži Vichren, kde jsou prý odpadky a turisti).
Nějaký Bulhar (když nás vidí nad mapou) nám chce pomoct a ukazuje nám cestu k chyži. Když stále hloubáme nad mapou (navzdory jeho jasné radě), vyškubává klukům mapu z rukou, zabodává do ní prst (čímž mapu trhá) a vítězně na nás mrkne: "Chyža Vichren".
Bojíme se, že mapu zničí úplně, radši předstíráme odchod.
Jezero vidíme, ale cestu ne, je tu jen sráz s klečí. Majk cestu nachází, a tak zas hopsáme po kamenech dolů. Umřu tady.
Myjeme se v jezeře. Pavel vaří kuskus a kapučíno. A mám lžíci čočky od vedle. (Petr se cpe.) A bonbon, čokoládu a oříšky. Blaho.
(Přes den jsme šli nad nějakým srázem a byl tam vyčnívající, viklavě vypadající kámen. Majk tam chtěl Evu vyfotit. Eva se bránila, že na to nestoupne, ale nakonec se tam vydala. Majk řekl: "Jé, a Evi, ten klobouček tu můžeš rovnou nechat..." :-))
(Martina zas potkala Češku, která vypadala na pomezí mezi astmatem a infarktem. Češka dýchavičně vylezla nahoru, sáhla do kapsy a zapálila si cigaretu. :-))
Lenka Kratochvílová
Autorka je členkou spolku Lípa 2, spolek, a bývalou ředitelkou sekretariátu spolku.